c) 2013 Špindleráček - Všechna práva vyhrazena
Vyhledávání

Zajímavosti
Lidová kultura Krkonoš - hudba, tanec      Jana a František Tauchmanovi

      Charakteristickým rysem české povahy je lidová kultura. Vždyť písnička a tanec svou prostotou, přirozeností, životní moudrostí a humorem obohacují život člověka. V Čechách existuje jen několik oblastí, kde je specifický hudební folklor (např. Chodsko). Z Krkonoš je vzhledem k německému osídlení zachováno poměrně málo českých folklorních zápisů. Mezi nejstarší patří rukopisný zpěvník písmáka Josefa Kubáta
(nar. 1839) z 50. let 19. století. Zajímavosti o lidové hudbě se dovídáme od Františka Róna (1848 - 1931)
z Vysokého nad Jizerou. Jeho paměti jsou cenným dokumentem uloženým v originále i v opise ve vysockém muzeu. Mladí se scházeli při venkovských zábavách - šejdovci . K tanci je doprovázela harfa nebo dvoje housle, někdy kolovrátek, později harmonika. Nechyběly ani pastevecké rohy, pasácké píšťaly, citery, niněry a trumarýny.

České prameny a sbírky v 1.polovině 20. století
       Při studiu lidové kultury Krkonoš jsou významnými podklady rukopisné prameny z 1.poloviny 20. století uložené v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze. Nalezneme zde záznamy doc. Drahomíry Stránské , Josefa Emanuela Jankovce a Josefa Horáka.Výsledkem sběratelské činnosti doc. Stránské jsou sbírky „ Písně z Podkrkonoší “ ( 1926) a „Krkonošské písně“ (1927). Jankovcovy  „ Podkrkonošské písně “    (1946) doplňují poznámky o původu písní, jejich rozšíření, variacích i dalších zajímavostech - např. zápis
v dvojhlasu s označením basového podkladu. V úvodu sbírky autor uvádí: „ .... jsem toho mínění, že skoro všecky naše národní písně proputovaly většinu našich krajů buď v původním znění nebo svými obměnami. Až na nepatrné výjimky nemáme vlastně opravdu krajových písní . “
Podobný názor zastával podkrkonošský učitel Josef Horák (1883-1965): „… Přesto, že je velmi těžko určiti přesné místo zrození písně, je to u krkonošských koled snazší…jsou bohaté na výrazy, s nimiž se dnes už ani v Podkrkonoší nesetkáváme.“  Zájem o krkonošské koledy se u Josefa Horáka objevil v době učitelského působení na Vysocku a Jilemnicku. Výsledkem 35leté trpělivé sběratelské práce byl zápis téměř 100 koled s texty i s nápěvy. 70 z nich se stalo základem ojedinělé sbírky „Krkonošské koledy“ vydané v roce 1939 J. Krbalem v Lázních Bělohradě , s ilustracemi J.Skrbka, F.Janaty, V.Hraby a F.Šaldy. Josef Horák počítal s vydáním „Krkonošských koled“ už v roce 1938, avšak události tohoto roku vydání znemožnily. 26.12.1938 vystoupil v rozhlase s přednáškou , kde posluchačům přiblížil vánoční atmosféru v krkonošské vesničce koncem 19.století. Týden před Vánocemi budila maminka o půlnoci  celou rodinu zpěvem : „Ode dneška
za tejden…“  Pro slavnostnější náladu zopakovala text ještě jednou o tercii výše.
       A potom už nastala opravdová příprava na Vánoce. Děti pomáhaly tatínkovi se stavbou betléma
a maminka připravovala pečení koláčů. Největší starost měla s kvasnicemi, protože tekuté, které prodavači nabízeli v putnách , byly často příčinou nepodařených a sražených koláčů - „brusů“. Není divu, že pečení koláčů a prosba o koledu se staly nejčastějšími náměty vánočních koled - např.: „ Co jsem se smutnej natěšil “ z Martinic , „Přišel jsem k vám na koledu “ z Benecka. Koledy se zpívaly ve všech rodinách,
ale koledovat chodili jen chudí lidé, dospělí i děti, pro něž to byl zdroj obživy. Lakomým darujícícím zazpívali : „Bodejž se zbrunčila  (zbláznila) bába, přál bych ní , by snědla hada.“ Z poloviny 19. století pochází dramatická scénka „ Jesličkáři“ s postavami krále, anděla, čerta a dvou pastýřů. Svědectvím o putování písničky z kraje do kraje je koleda „Hoši, honem vzhůru“ ze Sklenařic. Je obdobou písně „Na tom kúckým zámku“zaznamenanou Jindřichem Jindřichem v Chodském zpěvníku, díl I.,č.45. Ve sbírce najdeme i koledy kostelního typu: „ Poslechněte nyní, křesťané věrní “ z Mrklova nebo „ Slyšte, jaká radost “ ze Sklenařic, která je doplněna návodem ke zhotovení válečkového hracího strojku z betléma J.Metelky v Jilemnici.
      V Horákově sbírce se často setkáváme s melodickými i rytmickými obměnami písní. „Slyšte slyšte pastuškové“ se v Mříčné zpívala ve 2/4 taktu- v polkovém rytmu, v jilemnickém kostele ve ¾ taktu - ve valčíkovém rytmu. Měnily se i texty koled. Některé sloky se zpívaly ve více koledách, jinde byly rozdílné dary
i darovníci. V koledě „V Betlémě se svítí“ ze Studence jsou uvedena jména všech vesničanů.
      Josef Horák zaznamenal vánoční písně v rozpětí více než 100 let. Nejstaršími je „Žalská  koleda“ písmáka J.Kubáta z osady Žalý a „Štědrý den se přibližuje“ z Benecka s typicky krkonošskými výrazy            (pokruta = koláč, odvárka = omasta na koláče ze sušeného ovoce). Nejmladší a zřejmě poslední horská koleda „Tisíc devět set osmnáct“ byla zapsána po 1. světové válce na Vysocku.
      Sběratelská činnost Josefa Horáka je o to cennější, že se jedná převážně o vlastní zápisy doplněné zasvěceným komentářem. Jen výjimečně čerpal z materiálů Věnceslava a Jáchyma Metelkových.
Koledy zapsané V.Metelkou švabachem v 1.polovině 19.století upravil na současný pravopis a tři z nich uvedl v závěru sbírky.
       Prosté melodie církevních i světských krkonošských koled oslovují posluchače dodnes. Jsou odrazem tvrdého života horalů, kteří vtipem a humorem zakrývali bídu a starosti , ale jsou i vzpomínkou na léta dětství.

Sběratelé lidových písní a tanců v 2.polovině 20.století
       V polovině 20.století dochází obecně v Čechách k další vlně sběratelské činnosti. Příčinou je potřeba písňového a tanečního materiálu pro folklorní soubor, k jejímuž nárůstu došlo po ukončení 2.světové války.
Dochované zápisy krkonošského regionu jsou spojeny s osobností Amálie Kutinové, Marie Kubátové, J.V.Kratochvíla a Pavla Krejčího.Přesto, že sami nebyli rodilými horaly, našli k tomuto kraji hluboký vztah.
Písničky ze sběru spisovatelek A.Kutinové (1898-1965) a M.Kubátové (nar.1922) jsou součástí literárních děl „Krakonošův rok“ a „Muzikantské řemeslo“. Dokumentace k písním je uložena s pozůstalostí A.Kutinové v depozitáři Památníku písemnictví ve Starých Hradech u Libáně.
      Lidové písně si získaly i obdiv Josefa Václava Kratochvíla (1906-2002), ředitele hudební školy ve Vrchlabí v letech 1945-1958. Protože neúspěšně skončila jeho snaha o vydání písní z Krkonoš, rozhodl se později,
v době působení v LŠU v Českých Budějovicích, provést vlastnoruční záznamy na hektografické blány
a jejich zkompletování do sbírky „Krkonošské písničky“ (1975). Sbírku věnoval folklorním souborům, školám a kulturním zařízením Trutnovska.
       Dochované taneční materiály pocházejí převážně ze sběru Pavla Krejčího (1917-1967). V době učitelského působení na gymnáziích ve Vrchlabí (1945-1947) a Liberci se zabýval i scénickým zpracováním tanců a vedením tanečních seminářů. „Podkrkonošské tance“ jsou sběratelské zápisy z let 1950-1955. Sbírka obsahuje 26 tanců, abecedně seřazených, očíslovaných, doplněných názvem, notovým záznamem, textem, popisem tance, variantami,  místem výskytu a dalšími zajímavostmi. Při porovnání s tanečními písněmi jiných krajů poukazuje Pavel Krejčí na obdobu nápěvů i textů a odlišnosti tanečního pohybu. Hlavními znaky krkonošských tanců je časté přerušování a častá změna pohybu (Bouda, Šotyš, Couračka), náznaky pracovních pohybů u řemeslnických tanců ( Švec, Tkadlec ) a obměna základních tanečních kroků (polka „na krok“, polka „válená“, valčík na polku atd). Pro snadnější pochopení obsahu i k přirozenějšímu pohybu horní poloviny těla vyžadují některé tance hudební i pěvecký doprovod.
       Další sbírka „Pojizerské a podještědské písně a tance“ ukazuje, jak se horalé bavili tancem v 19.století. Ze stovek zápisů P. Krejčího z let 1945-1960 vyšla 15 let po jeho smrti sbírka „Písně, tance a lidé v Podkrkonoší“. Autorka Jarmila Procházková-Krejčová tak dokončila práci svého bratra, který písně a tance prostého lidu přirovnával k polodrahokamům.

Soubory písní a tanců na Vrchlabsku
      Odkaz spisovatelky A. Kutinové: „Písničky nemají ležet v archívu,mají se k lidem vrátit“- se stal krédem všech amaterských souborů, které vznikly na Vrchlabsku v 2. polovině 20. století: Krakonoš, Hořec, Horal
a Špindleráček. Zakladatelem, uměleckým a organizačním vedoucím národopisného souboru „Krakonoš“
při hudební škole ve Vrchlabí byl v letech 1954 - 1958 ředitel hudební školy J. V. Kratochvíl. Ze skromných začátků se postupně vytvořil 70-ti členný kolektiv, s kterým spolupracovaly spisovatelky A. Kutinová a M.Kubátová ( scénické pásmo „Krakonošův rok“) , Miloš Gerstner ( V Křižlicích u muziky“), Jaroslav Kofroň z pražské konzervatoře, poradci z oboru lidového tance i ochotníci z vrchlabského divadelního souboru „Šír“. Po úspěšném sedmiletém působení a odchodu J. V. Kratochvíla z Vrchlabí soubor „Krakonoš“ zanikl.
      Činnost uměleckých kolektivů je vždy závislá na schopných a obětavých osobnostech. Všestranně talentovaná Jarmila Radechovská vytvořila v roce 1954 z taneční skupiny studentů soubor „Hořec“.Kolektiv převážně mladých lidí působil osm let při osvětovém domě ve Vrchlabí. Čerpal z folklorních zápisů A.Kutinové a M.Kubátové, autorek scénářů. Příležitostně se souborem vyprávěl krkonošské poudačky herec Národního divadla v Praze Stanislav Neumann.
      O udržení lidových tradic usiloval od roku 1958 i vrchlabský soubor „Horal“. Původně mládežnický, později dětský kolektiv pod vedením Boženy Lelkové, rodačky z Horní Branné, se postupně změnil v generační soubor. V roce 1990 navázal na práci své matky syn Stanislav Lelek s manželkou Evou
a soubor se přejmenoval na „Krkonošský horal“.
       S národopisnými soubory Krakonoš, Hořec i Horal spolupracovaly spisovatelky A. Kutinová, M. Kubátová a poradci z oboru lidového tance - P. Krejčí, H. Laudová a F. Bonuš. Členy souborů byly nejen děti
a nejrůznější skupiny obyvatel z Vrchlabí a okolí , ale i nově přistěhovalí z různých krajů republiky.
       Pozornému čtenáři jistě neunikne, že v označení vrchlabských souborů se vyskytují symboly Krkonoš -Krakonoš, hořec, horal. Folklorní soubor Špindleráček byl pojmenován podle místa vzniku - Špindlerova Mlýna. V roce 1972 jej při ZŠ ve Šp. Mlýně založili manželé Jana a František Tauchmanovi, bývalí členové souborů Krakonoš a Hořec. Z dětského souboru vytvořili kolektiv tanečníků, zpěváků, vypravěčů a muzikantů , kteří se zabývají výhradně folklorem Krkonoš a Podkrkonoší. I se Špindleráčkem spolupracovaly význačné osobnosti - spisovatelka Marie Kubátová a hudební skladatel Jan Dumek (1934 - 2004).
      Tvrdilo se, že Krkonoše jsou folkloristicky zcela chudým krajem. Nadšená práce sběratelů a souborů dokázala, že i v místech, kde se po staletí stýkal český živel s německým a kde český strom musel mít velmi pevné kořeny, aby nebyl vyvrácen, vyrostl svérázný folklor. Svědčí o tom i několik desetiletí existující soubory „Krkonošský horal“ a „Špindleráček“, které na začátku 21. století reprezentují lidové umění Krkonoš v České republice i v zemích Evropy.